Three Colors

I remember those strong feelings Blue, White and Red left me in after seeing them at Febiofest festival in January 1995. Unfortunately since those Kieślowski’s masterpieces are typical examples of what I call “iceberg movies” (it’s gorgeous but you feel there is still much more you don’t see (90% in iceberg case actually ;-), something that is more fascinating than you can even imagine), it was quite difficult those days to see it as many times as necessary to discover hidden parts and meanings. So the urge to do it was finally dissolved “owing to man's unique ability to be distracted from spiritual matters by everyday trivia.” :-)
However, ten years after we are fortunately living in globalized-1-Click-order-worldwide-delivery times so my Three Colors Trilogy landed at my desk one week after I decided to have it.
Actually, when we see great movies after several years again, we never see the same movie – we changed, the world changed in the meantime. But we do see outstanding movie again – because principles and values that are embodied in them are forever valid. And after you see it (with your finger at pause button) there it a time for analysis - and there comes another great tool we got since this film was made – instant access to dozens of great views at Three Colors.
Some of the best I found are below.

So if you’d like to see some perfect pictures of freedom, dealing with huge loss, reinventing yourself, (un)equality, friendship, betrayal, candor, help, fear, faith, hope – and love above them all, Three Colors is a great choice.

• Kieślowski's Three Colours Trilogy, by Paul Newall
• Kino Kieslowski: dissertations, articles, poetry
• Demystifying Three Colors: Blue, White, Red - Essay by Anthony Leong
• Kieslowski's "Three Colors", By Jonathan Kiefer, Salon.com

„Vždyť je to jasné, copak to nevidí?“

Mezi spisovateli se traduje jedno velice staré úsloví: „Problémy s formulací věty vždy vypovídají o neujasněném myšlení. Nikoli větu, ale myšlenku, která je jejím základem, je potřeba nejprve uspořádat a projasnit.“ Píšeme-li, usilujeme o komunikaci se sebou samými. Nejasná věta se vymyká naší schopnosti porozumět. Práce na formulaci věty, tj. na tom, co se obvykle považuje za komunikaci, nemůže problém vyřešit. Musíme nejdříve propracovat své vlastní pojmy, abychom byli schopni rozumět tomu, co se pokoušíme vyslovit – a teprve potom můžeme větu napsat.
Usilujeme-li o komunikaci a to prostřednictvím jakéhokoli média, naše první otázka musí znít: „Je tato komunikace směrována do rámce a rozsahu příjemcova vnímání? Dokáže ji přijmout?“
„Rozsah vnímání“ je fakticky fyziologické povahy a většinou (i když ne zcela) je dán fyzickými omezeními lidského těla. Když však hovoříme o komunikaci, nejdůležitější omezujícími faktory vnímání jsou obvykle spíše kulturní a emocionální než fyzické povahy. To, že fanatiky nelze přesvědčit racionálními argumenty, víme již celá tisíciletí.
Dnes již začínáme chápat, že nám nescházejí „argumenty“. Fanatikové nejsou schopni přijmout komunikaci, která míří mimo rámec jejich emocí. Aby to dokázali, museli by nejdříve změnit své emoce. Jinými slovy, nikdo není opravdu „v kontaktu se skutečností“, pokud tím míníme úplnou otevřenost vůči očividným důkazům a průkazným faktům. Rozdíl mezi duševním zdravím a paranoiou nespočívá ve schopnosti vnímat, ale ve schopnosti učit se, tj. ve schopnosti měnit své emoce na základě zkušenosti.

Zdroj: Peter F. Drucker: „Od informací ke komunikaci“, otištěno v "Fungující společnost", původně psáno jako příspěvek pro konferenci International Academy of Management, 1969)

Co k tomu říká Stephen Covey:

Každý z nás má sklon domnívat se, že je objektivní, že věci jsou takové, jaké je vidí. Není to však pravda. Nevidíme svět takový, jaký je, ale jakými jsme my, jak jsme podmíněni ho vidět. Když popisujeme slovy, co vidíme, ve skutečnosti popisujeme sebe, své vjemy, svá paradigmata. Jestliže jiní lidé s námi nesouhlasí, okamžitě si pomyslíme, že s nimi něco není v pořádku. Jak nám však dokázala demonstrace, upřímní lidé s jasnou hlavou vidí věci různě, protože každý se dívá před jedinečné brýle svých zkušeností.

Neznamená to však, že neexistují fakta. V naší demonstraci se dva jednotlivci, na počátku ovlivnění různými obrázky, dívali na třetí obrázek společně. Dívají se nyní na stejná fakta – na černé čáry a bílá místa – a oba si to uvědomují. Avšak interpretace těchto fakt představuje jejich předchozí zkušenosti a fakta oddělená od jejich interpretace nemají žádný význam.

Čím více si uvědomujeme svá základní paradigmata, mapy nebo domněnky a míru svého ovlivnění předchozími zkušenostmi, tím větší odpovědnost můžeme převzít za tato paradigmata, zkoumat je, ověřovat je na skutečnosti, naslouchat druhým a být otevření vůči jejich vjemům a tak získat širší obraz a mnohem objektivnější pohled.

Zdroj: Stephen R. Covey: "7 návyků vůdčích osobností pro úspěšný a harmonický život"

Investoři a úředníci

Pavel Kohout skvěle popisuje důsledky rozdílnosti získávání firemního kapitálu:

Američané jsou ochotni a schopni více riskovat a lépe odměňovat mimořádné výkony - včetně mimořádných výkonů v oblasti výzkumu a vývoje. Evropská firemní kultura je konzervativní, raději se spokojí s malým, ale zaručeným ziskem.
Nejde jen o myšlenkový postoj, ale hlavně o podnikové finance. Americké firmy jsou z mnohem větší části financovány primárními emisemi akcií. V Evropě převládá financování pomocí bankovních úvěrů. Například v Německu tvoří bankovní úvěry 83 % kapitálu, zatímco v USA jen 27 %. Podstatný rozdíl: když americká firma nedosáhne zisku, prostě nevyplatí dividendy. Akcionáři sice nemají radost, ale firma může přežít a posléze prosperovat. Když evropská firma nemá na splácení dluhu, buď zkrachuje, anebo se obrátí na stát (a zkrachuje o pár let později). Financování prostřednictvím akciových emisí znamená menší finanční riziko pro firmu - o to více pak lze riskovat v jiných oblastech, například v zavádění technických inovací na trh.
Německé firmy se stěží mohou financovat pomocí akciových emisí, protože jim v tom brání legislativa upravující řízení akciových společností. Spoléhání na bankovní úvěry vytváří úřednickou mentalitu. A právě ona pak v konečném důsledku vede nejen k ekonomické, ale také k intelektuální stagnaci.

celý článek: Pavel Kohout: „Konfucius náš vzor (Proč klesá kvalita evropských univerzit)“, Respekt, 2005/16

Kdybychom to dále rozvinuli: Investor, který financuje rozvoj podniku prostřednictvím nákupu akcií je vždy na výsledku 100% osobně zainteresovaný: zisk je teoreticky neomezeně vysoký, může ale také o všechno přijít. Důsledek: neustálý zájem o „svůj“ podnik, tlak na jeho výkonnost a ziskovost (úměrný velikosti vlastnického podílu).
O bankovním úvěru rozhoduje úředník: „mechanické“ posuzování žádosti: účetní výkonnost firmy, krytí majetkem, pojištění. Jeho osobní motivace je omezená – nesplacený úvěr na mzdě pozná (pokud je systém správně nastaven!), ale ne fatálně (pokud nespolupracuje na kriminálním jednání, samozřejmě). Jeho odměna je předem daná a shora omezená – splacením úvěru – pokud se však bude podniku bude dařit výrazně lépe, jeho odměna bude stále stejná. Úředník se s firmou setká třikrát: když firma žádá o úvěr, když ho splatí a případně když má problémy se splácením – to je ovšem ideální případ, v praxi půjde spíše o tři různé úředníky ;-)

Tragédie sociálního státu

Velký duchovní inspirátor britské teroristické scény se jmenuje šejk Omar Bakri Muhammad a pochází ze Sýrie. Na svých webovských stránkách hlásá: "Vedeme lid k džihádu". Nemá na mysli žádné duchovní sebezušlechťování. Útoky otevřeně schvaluje bez obav z postihu. "Vlajka islámského kalífátu bude jednou vlát nejen nad Downing Street 10, nýbrž nad celým světem," chvástá se. "Islámské hnutí má právo obětovat kohokoli," řekl Bakri v rozhovoru pro egyptský týdeník Roz al-Yussuf. "Islámské ženy a děti by neměly být cílem, s výjimkou situací, kdy je obtížné zvítězit bez jejich obětování."
Velká Británie vyplácí Bakrimu invalidní důchod ve výši 250 liber měsíčně, dalších 50 liber jako sociální podporu a bydlí v bytě s regulovaným nájemným. Od státu nedávno obdržel nový Ford Galaxy, aby byl více mobilní. Není tato podpora od nenáviděných nevěřících v rozporu s jeho posláním? "Islám mi dovoluje pobírat dávky, které systém nabízí. Mám na ně plný nárok. Je pro mě obtížné získat zaměstnání. Kromě toho, většina vedoucích členů islámského hnutí je rovněž na sociální podpoře," řekl Bakrí listu Daily Mirror.

celý článek: Pavel Kohout: Sociální stát si platí své teroristy

Nádherný příklad toho, v jakou tragickou karikaturu se proměnily systémy sociálních podpor: liberální západní státy dotují nejen ty, kteří na nich parazitují, ale i ty, kteří jsou pevně rozhodnuti (a ani to příliš neskrývají) tento systém zničit. Naše měkkost je jim k smíchu.
Řešení? Tvrdý, ale férový postup, ohleduplnost k těm, kteří hrají podle pravidel, ale i odvaha uskutečňovat nepopulární a obtížné kroky. How simple… but not easy.