Co je zatím na Churchillově životopisu nejpřekvapivější, jsou ta kvanta dopisů, které psal: několik denně, žádné krátké „maily“, ale podrobné popisy událostí a formulace svého postoje k nim.
strana 31, rok 1887 - 12 let
Churchill objevuje sílu vlastního hlasu, proaktivního přístupu a působení ve svém Okruhu Vlivu :-)
Toho léta si Churchill s nasazením všech sil vybojoval dovolení, aby směl jet do Londýna v době, kdy se tam konaly oslavy jubilea královny Viktorie. Aby dosáhl svého cíle, musel napsat matce celkem tři dopisy. První z nich zněl takto:
Milá maminko,
slečna Thomsonová nechce, abych jel domů na oslavy jubilea, a tvrdí, že to stejně nemá cenu, poněvadž nebudu mít vyhrazeno místo ve Westminsterském opatství. A taky že budeš velmi zaneprázdněna a nebudeš se mi moci přiliš věnovat.
Ty však víš, že tomu tak není. Chci vidět Buffalo Billa a to představení, jak jsi mi slíbila. Budu velmi zklamán, to ale není ten správný výraz, spíš budu úplně nešťastný, když jsi mi to slibila, a vůbec, už nikdy nebudu věřit tvým slibům. Jenže já vím, že maminka má svého Winstonka příliš ráda, aby něco takového dopustila.
Napiš slečně Thomsonové, že jsi mi to slibila a že chceš, abych jel domů. Vím, že tě Jack denně snažně prosí, abys mi dovolila přijet, a po oslavách jubilea nepřijedu domů celých sedm týdnů. Nesmíš mě zklamat. Napíšeš-li slečně Thomsonové, nebude proti. Mohl bych přijet domů v sobotu a zdržet se až do neděle. Musím ti říct spoustu věcí – příjemných i nepříjemných. Pamatuj na to kvůli mně. Je mi docela dobře, trápí mě však, že nevím, jestli budu moci přijet domů, a kdybys mi to znemožnila, byl bych úplně vykolejený.
Tento dopis byl odeslán z Brightonu 11. června. Druhý následoval během čtyřiadvaceti hodin: „Doufám, že mne nezklameš. Nejistota je vždy nesnesitelná. Napiš mi obratem, prosím!“ Churchill tentokrát připojit ještě koncept dopisu, který měla matka podle jeho přání zaslat slečně Thomsonové. Stálo v něm: „Mohla byste dovolit Winstonovi, aby v sobotu 18. přijel do Londýna na oslavu jubilea? Byla bych velice ráda, kdyby mohl spatřit slavnostní průvod, a také jsem mu slibíla, že bude moci přijet na oslavu jubilea.“
V Churchillově konceptu žádosti nepadla zmínka o Buffalo Billovi, ale v dopise matce jí synáček znovu připomněl tuto stránku chystaného návratu do Londýna. Představení se mělo konat v Earls Courtu, uvádět je měl sám plukovník Cody, zvaný Bufallo Bill, a vystupovalo v něm velké množství indiánů, kovbojů, vládních zvědů, osadníků a Mexičanů. Druhý dopis končil zoufalým výkřikem: „Proboha tě prosím, nezapoměň na to!!!“ Třetí dopis, odeslaný 15. června, byl kratší: „Div jsem se nezbláznil napětím. Slečna Thomsonová tvrdí, že mi dovolí odjet, požádáš-li ji o to písemně. Prosím tě, napiš jí, než bude pozdě! Napiš slečně Thomsonové obratem!!!“
Churchillova vytrvalost přinesla ovoce. Lady Churchillová vyhověla synkovu přání, takže nakonec mohl přijet do Londýna a zúčastnit se s královnou Viktorií oslav jejího padesátého výročí nastoupení na trůn. Očividně to byla bouřlivá návštěva. „Doufám, že brzy zapomenete na to, jak strašně jsem se doma choval,“ psal synáček matce den po návratu do Brightonu, „a nepřipravíte mě kvůli tomu o letních prázdninách o žádnou zábavu.“ Churchill v dopise ještě poukázal na to, že se další dva hoši, kteří rovněž směli jet do Londýna, vrátili ještě později než on. Pokud šlo o učení, dodal: „Dělám kapitální pokrok v Eukleidovi. Ještě s jedním klukem jsme nejlepší z celé školy.“ Čtyři dny nato oznamoval, že dělá „kapitální“ pokrok rovněž v řečtině a v latině. V dopise z 5. července oznamuje, že jeden učitel projevil názor, podle něhož „jsem se v řečtině velice zlepšil.“ To bylo důležité, poněvadž „řečtina je mou slabinou a bez ní se nemohu dostat do Winchesteru, tak mám velkou radost, že jsem se začal zlepšovat.“
