HN: Ve své knize Polojasno se nejvíce přikláníte k teorii, že 17. listopad byl nepovedeným pokusem progorbačovských komunistů, kteří se chtěli v Československu dostat k moci. Stále na tom trváte?
B: Už dávno ne. Nevěřím ve spiknutí. V téhle zemi se tajemství obvykle udrží deset, možná patnáct minut. Ale ne patnáct let. Muselo by jít o spiknutí desítek lidí, od ústředního výboru strany přes vedení vnitra až po výkonné příslušníky na ulici. Nevěřím, že by o něčem takovém mlčeli byť jen rok...
HN: Ale stejně: bylo pro vás tehdy představitelné, že za nějakých patnáct let se stane ředitelem Úřadu vlády Pavel Přibyl - jeden z těch, kdo zasahoval proti demonstrantům?
B: Vidím to jinak: kolik z nás, kteří jsme pomáhali s Listopadem, bylo ochotno a schopno jít dělat do státní správy? Vztahuji tuhle výtku i na sebe: devadesátá léta jsem procestoval po světě. Těch pár, kteří byli ochotni sloužit novému Československu - počínaje Havlem a konče třeba těmi, kdo zakládali nové tajné služby - si zaslouží úctu. Většina z nás se vrátila ke svému vlastnímu životu a občasnému remcání. Tak se nemůžeme divit, že jiní - třeba i s nějakým škraloupem či pochybnou minulostí - ve státní správě zůstali.
úterý 16. listopadu 2004
Václav Bartuška: pomalu se vyjasňuje
Ve včerejších Hospodářských novinách nabízí Bartuška zajímavý pohled s odstupem:
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat