Zobrazují se příspěvky se štítkemDrucker. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDrucker. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 13. srpna 2005

„Vždyť je to jasné, copak to nevidí?“

Mezi spisovateli se traduje jedno velice staré úsloví: „Problémy s formulací věty vždy vypovídají o neujasněném myšlení. Nikoli větu, ale myšlenku, která je jejím základem, je potřeba nejprve uspořádat a projasnit.“ Píšeme-li, usilujeme o komunikaci se sebou samými. Nejasná věta se vymyká naší schopnosti porozumět. Práce na formulaci věty, tj. na tom, co se obvykle považuje za komunikaci, nemůže problém vyřešit. Musíme nejdříve propracovat své vlastní pojmy, abychom byli schopni rozumět tomu, co se pokoušíme vyslovit – a teprve potom můžeme větu napsat.
Usilujeme-li o komunikaci a to prostřednictvím jakéhokoli média, naše první otázka musí znít: „Je tato komunikace směrována do rámce a rozsahu příjemcova vnímání? Dokáže ji přijmout?“
„Rozsah vnímání“ je fakticky fyziologické povahy a většinou (i když ne zcela) je dán fyzickými omezeními lidského těla. Když však hovoříme o komunikaci, nejdůležitější omezujícími faktory vnímání jsou obvykle spíše kulturní a emocionální než fyzické povahy. To, že fanatiky nelze přesvědčit racionálními argumenty, víme již celá tisíciletí.
Dnes již začínáme chápat, že nám nescházejí „argumenty“. Fanatikové nejsou schopni přijmout komunikaci, která míří mimo rámec jejich emocí. Aby to dokázali, museli by nejdříve změnit své emoce. Jinými slovy, nikdo není opravdu „v kontaktu se skutečností“, pokud tím míníme úplnou otevřenost vůči očividným důkazům a průkazným faktům. Rozdíl mezi duševním zdravím a paranoiou nespočívá ve schopnosti vnímat, ale ve schopnosti učit se, tj. ve schopnosti měnit své emoce na základě zkušenosti.

Zdroj: Peter F. Drucker: „Od informací ke komunikaci“, otištěno v "Fungující společnost", původně psáno jako příspěvek pro konferenci International Academy of Management, 1969)

Co k tomu říká Stephen Covey:

Každý z nás má sklon domnívat se, že je objektivní, že věci jsou takové, jaké je vidí. Není to však pravda. Nevidíme svět takový, jaký je, ale jakými jsme my, jak jsme podmíněni ho vidět. Když popisujeme slovy, co vidíme, ve skutečnosti popisujeme sebe, své vjemy, svá paradigmata. Jestliže jiní lidé s námi nesouhlasí, okamžitě si pomyslíme, že s nimi něco není v pořádku. Jak nám však dokázala demonstrace, upřímní lidé s jasnou hlavou vidí věci různě, protože každý se dívá před jedinečné brýle svých zkušeností.

Neznamená to však, že neexistují fakta. V naší demonstraci se dva jednotlivci, na počátku ovlivnění různými obrázky, dívali na třetí obrázek společně. Dívají se nyní na stejná fakta – na černé čáry a bílá místa – a oba si to uvědomují. Avšak interpretace těchto fakt představuje jejich předchozí zkušenosti a fakta oddělená od jejich interpretace nemají žádný význam.

Čím více si uvědomujeme svá základní paradigmata, mapy nebo domněnky a míru svého ovlivnění předchozími zkušenostmi, tím větší odpovědnost můžeme převzít za tato paradigmata, zkoumat je, ověřovat je na skutečnosti, naslouchat druhým a být otevření vůči jejich vjemům a tak získat širší obraz a mnohem objektivnější pohled.

Zdroj: Stephen R. Covey: "7 návyků vůdčích osobností pro úspěšný a harmonický život"

úterý 5. července 2005

Churchill, kmotr moderního managementu

Pro opravdové vychutnání si následující ukázky je myslím nutné uvést a zdůraznit následující:
  • autorem je Peter F. Drucker, managerský guru of gurus. Jak sám autor uvádí v předmluvě ke knize „Fungující společnost“: „… management ovšem nebyl ani první, ani tou nejvýznamější oblastí mého vážného zájmu. K zájmu o management mě totiž přivedlo teprve studium problematiky společenství a společnosti“.
  • ukázka je z předmluvy k novému vydání „The End of Economic Man“ z roku 1969, samotný TEoEM vyšel poprvé ve Velké Británii na konci roku 1938.
"Avšak,“ bude protestovat dnešní čtenář, „byl tu Churchill.“
Jistě, to, že se objevil Churchill jako vůdce v boji Evropy proti zlovolným silám totalitarismu, byla událost zásadního významu. Byla to, abych užil Churchillovy věty, „stěžej osudu“. Dnešní čtenář bude pravděpodobně Churchillův význam spíše podceňovat. Dokud se, po Dunkirku a pádu Francie, Churchill neujal role vůdce všech svobodných národů, Hitler postupoval se zdánlivou neomylností. Když se objevil Churchill, Hitler byl navždy „vyřízen“ a nikdy se mu již znovu nevrátil smysl pro přesné načasování, nevrátila se mu jeho záhadná schopnost předvídat každý, i ten nejmenší protivníkův krok. Z mazaného počtáře třicátých let se stal divoký a nekontrolovaný hazardér let čtyřicátých. Dnes, třicet let po těchto událostech, je opravdu nesnadné si uvědomit, že bez Churchilla by se Spojené státy snadno mohly smířit s nacistickým panstvím v Evropě a v dosud z větší části nedotčených koloniálních říších evropských velmocí. Skutečně dokonce ani Rusko by bývalo nemuselo odolat nacistickým vetřelcům, nebýt Churchilla, který o rok dříve zlomil čaromoc nacistů. Churchill poskytl přesně to, co Evropa potřebovala: morální autoritu, víru v hodnoty a přesvědčení o správnosti racionálního jednání.

Ale toto je pohled zpět. V knize The End of Economic Man se Churchill objevil a hovoří se v ní o něm s velkým respektem. Když dnes čtu, co jsem tehdy psal, mám opravdu podezření, zda jsem tehdy tajně nedoufal, že se Winston Churchill skutečně chopí vedoucí role. Nikdy jsem také nepodléhal kouzlu „náhražkových“ vůdců, jako byl maršál Pétain, k němuž velice mnoho dobře informovaných současníků – například dost velké množství lidí Rooseveltova okolí ve Washingtonu – vzhlíželo jako k osvoboditeli. Avšak v roce 1939 byl Churchill typickým člověkem, kterému již utekly všechny příležitosti: bezmocným starým mužem, jemuž se rychle blížila sedmdesátka; jasnozřivým prorokem, který své posluchače nudí, přestože (nebo snad protože) jeho řečnický projev je tolik naplněn vášní; člověkem, jenž v úřadě dvakrát neuspěl a prokázal, že na něj nestačí, přestože jeho působení v opozici bylo velkolepé…
… Churchillův nástup v roce 1940, déle než rok po prvním vydání této knihy, byl znovupotvrzením základních morálních a politických hodnot, za něž jsem se knihou The End of Economic Man modlil a v něž jsem doufal. Ale jediné, co mohl člověk v roce 1939 dělat, bylo modlit se a doufat. Realitou byla absence vůdčích osobností, absence přesvědčivosti, absence mužů hájících hodnoty a princip.

zdroj: Peter F. Drucker: „Fungující společnost“, Management Press 2004
podtitul „Vybrané eseje o společenství, společnosti a společenském systému“
kapitola „Návrat běsů, předmluva k novému vydání knihy The End of Economic Man, 1969“, str. 49