HN: Váš přístup k životu si žádá hodně individualismu a energie. Skutečně vám nevadí samota s tím spojená? Není to póza?
ZŘ: Na židli generálního ředitele zjistíte, že jste sám, a nic s tím nenaděláte. Zvlášť když firma prochází změnami, čas od času někomu dojde dech. Já si to ale nemůžu dovolit. Když vytáhnu bílý prapor, tak všichni znejistí. A tak si slabost dovolím, jen když jsem sama, a sama si také musím najít způsob, jak se dobíjet.
HN: Ačkoliv vypadáte jako solitér, zdá se, že potřebujete úzký tým. A taky jisté porozumění.
ZŘ: Vždy jsem chtěla v týmu lidi v něčem lepší, než jsem já. Věřila jsem si, že jsem dobrá. Neměla jsem strach, že mě překonají, protože jsem věděla, že takový tým pomáhá i mé kariéře. Úspěch je kolektivní věc.
HN: Řekněte mi příklad, kdy jste byla na konci sil a chtěla všeho nechat.
ZŘ: To se mi stalo v aeroliniích. Je to zvláštní podnik. Dospěla jsem k závěru, že nemám šanci věci změnit. Že mě to jen ničí. Bylo to pro mě velmi těžké, ale uvědomila jsem si, že jsem zvyklá na profesionální firmy a státní podnik má pravidla, která některý člověk těžko přijímá.
HN: O co jde?
ZŘ: Ten podnik se hodně bojí změn a je tam v něčem zvláštně zlé prostředí. Nemohou za to ti lidé, kteří tam pracují. Je to spíš systémem, který lidi semele.
HN: Máte sebereflexi. Přišla se zkušenostmi?
ZŘ: Myslím, že sebereflexe mám až moc. Jsem k sobě tvrdá. Každý večer si v hlavě přehrávám den a přemýšlím, co jsem udělala špatně a co dobře. Mám někdy pocit, že jsem nudný patron. Hledám v sobě sebedůvěru, nebo pochybuji. Jsem těžký introvert. V práci to ale maskuji. (smích)
HN: Z čeho vychází vaše samotářství? Jste taková odjakživa?
ZŘ: Možná i z toho, že jsem celý den obklopená lidmi. Nejradši se večer zavřu doma, moc nemluvím, čtu si, poslouchám rádio a přemýšlím. Naliji si skleničku a jsem sama se sebou. To je můj způsob života. Jsem hltač knih. Čtu téměř všechno kromě cestopisů. Hlavně beletrii.
…
HN: Co pro ambiciózní samotářskou manažerku znamená svoboda?
Všechno. Nenávidím, když někdo něco na druhém uzurpuje. Manipuluje ho. Sama to ale někdy dělám. Svobodu potřebuji, ale ne vždy ctím. Jsem skutečně rozporuplný člověk. Ale uvědomuji si své chyby.
celý rozhovor: "Zuzana Řezníčková: Emoce od práce patří", "proč ne?" - life style magazín HN 4/2005
4 komentáře:
Dobry rozhovor, zvlaste se mi libi prvni odstavec o tom, ze sef je sam. Kdo nezazil, nepochopi a jeste si bude myslet cosi o nafoukanosti.
Jen by me zajimalo, jak ji vnimaji jeji spolupraci (ne co si o ni mysli, ale jak ji vnimaji).
A propos, nechystas prispevek o PFD?
Myslím ze "manažer" je spise životni styl než povolání. Jde přeci o schopnost dosahovat svých cílů prostřednictvím lidi. Lidi o kterých víme ze jsou lepši a schopnějši či efektivnějši než mi. Jejich "nevýhodou" se pak stává úzká specializace nebo komunikační bariery atp. .
PS: Omlouvam se ze zde mazu ale mam nejak problemy s cestinou. :-)
SKVĚLÉ SVĚDECTVÍ JAK JSEM ZÍSKAL PŮJČKU Mám velmi důležitou zprávu, o kterou se mohu podělit s každým, kdo potřebuje půjčku od skutečného věřitele. Jsem rád, že se o tuto poznámku podělím s každým poté, co jsem já a moje žena prošli v rukou několika patetických chuligánů, kteří tvrdí, že nabízejí nějaký druh půjčky. Je velmi obtížné získat skutečného věřitele a díky půjčce za nejlepší půjčku, která mi pomohla s půjčkou, kontaktujte je, pokud potřebujete půjčku, a vraťte se mi později poděkovat. Slibuji vám, že vás nezklamou. kontaktní e-mail: - (pedroloanss@gmail.com) Díky.
Nazgul William .....
Okomentovat